Celá naše expedici začala 21. srpna 2008 v noci, když jsme nastoupili do našeho lehátkového vagónu a vydali se směr jihovýchod - na Slovensko. Už samotná cesta pro nás byla zážitkem, neboť na pohupujícím se lehátku jsme si připadali jako na palubě záoceánské lodi nebo ještě lépe jako u maminky v kolébce.



Poté, co na nás druhý den ráno vybafl průvodčí, že už jsme na místě, jsme se nahečmali do slovenského autobusu a za zvuku slovenského rádia FM jsme popojeli o několik kilometrů dál k úpatí Nízkých Tater.






Nejbližší hodiny jsme strávili pozvolným pochodem vzhůru, obdivováním přírody a ozobáváním všudypřítomných borůvek. Došlo i na koupel nohou v horské bystřině.









Po svačině jsme začali strmě stoupat a pomalu ale jistě jsme šplhali na zdejšího velikána Ďumbier (2 043 m.n.m.), který je nejvyšší horou Nízkých Tater a který byl naším prvořadým cílem.



Zbytek dne jsme šli již po hřebeni (cestou jsme potkali první Kamzíky) a to až do nocléhárny u hory Chopok, kde jsme podle plánu přenocovali. Protože zde byly ceny vskutku vysokohorské (2 nožičky párku a krajíc chleba okolo 70 SK) - což bylo důsledkem toho, že se sem všechen sortiment vynášel pěšky, tak jsme až na vyjímky pojedli ze svých sušených zásob a spokojili se s studenou kofolou, u které jsme upekli plány na reorganizaci našeho střediska. Vyjímku tvořil Honza, který nevěda, že se bude ještě něco platit, projedl téměř všechny slovenské peníze co měl. Inu prostě Honza :-)






Další den jsme hned z replicas de bolsas rána pokořili druhou nejvyšší horu NT Chopok (2 024 m.n.m) a vydali jsme se vstříc dalšímu dobrodružství. To na sebe nedalo dlouho čekat, protože spadla mlha jako mlíko, citelně se ochladilo a naše cesta přestala být procházkou a stala se pravou vysokohorskou túrou, kdy jsme si museli dávat pozor, abychom nikam nezapadli nebo si na kamenité cestě nezvrtli nohu.








Při vaření oběda jsme padli do oka jednomu kamzíkovi a ten neustále obcházel náš tábor a často kolem nás prošel tak blízko, že by stačily dva kroky, abychom se ho mohli dotknout. Koláček ho ustavičně lákal do našeho vegetariánského guláše, ale bohužel to nevyšlo, snad někdy příště...



Cílem dne byla útulna a sídlo Horské záchrané služby. Z nocování v této útulně máme snad nejvíce zážitků z celé expedice. Večer jsme strávili zpíváním s kytarou a s jedním slovenským záchranářem, který nám neustále zdůrazňoval, že miluje české folkové písničky a přitom nám vytrvale hrál hity Pavola Habery. To ale nebylo nic v porovnání s naším novým přítelem a jak on často říkával bratrem Rusem Ivanem, který si opilý až hrůza sedl k našemu stolu a neustále nás nutil hrát tu prvú !!! písničku (To ta helpa) a pokud se mu zdálo, že se nám náhodou nechce, tak vždy prohlásil: "Neserta mňa chlapi, já jsem už zabil 4 lidi za 4 minuty!" (byl to voják) a následně ukazoval svaly, abychom všichni věděli, že s ním není žádná legrace. My z něj ale legraci měli a Ivan se zapsal zlatým písmem na seznam havraních legend. Poté co Ivan už poněkolikáté spadl z lavice a pro opilost už nebyl schopen ani brebentit, ho jeho kamarádi vzali a odnesli ho do postele.

I my se plní dojmů přesunuli do našich stanů a těšili jsme se, že se pořádně vyspíme a odpočineme si. To jsme se ale spletli. Během noci přišla vichřice se silným lijákem a já s Červenáčkem a Koláčkem jsme měli zjistit, že nám ve stanu protékají švy. Po 5 minutách, kdy jsme měli ve stanu kachňáček jsme usoudili, že neprotékají jenom švy, ale že nám protéká celý stan. Koláček nakonec mezi stan a tropico vložil igelity a pláštěnky a v takto provizorním stanu jsme vydrželi až do mrazivého rána.









Proč do mrazivého? Protože ráno klesla teplota tak k 5 stupňům Celsia a nadále pršelo a foukal prudký vítr. Ale nedalo se nic dělat, vyrazili jsme s vidinou, že dnes už budeme spát jen v 1 000 metrech a že máme tedy slušnou naději, že bude nadcházející noc příjemnější, než ta kterou jsme právě absolvovali. Celá cesta by se dala charakterizovat takto: "Za dalším krpálem už budeme klesat...tak je to až ten další..."



Nakonec jsme ale klesli a utábořili se už jen pár kilometrů nad městem v čerstvě postaveném altánku. Po ubytování jsme měli jedinou starost, totiž to, kam dát jídlo, aby nepřišel medvěd. Naštěstí žádný nepřišel a když o tom zpětně uvažuji, tak si myslím, že by se žádný ani neodvážil, protože jsme s Sherpou (bojová přezdívka Červenáčka) a Koláčkem až pozdě do noci probírali českou hokejovou reprezentaci a jiné zásadní záležitosti. A kdyby přeci jen přišel, tak na něj pošleme našeho bručouna Důlka...





Poslední den jsme slezli na autobus a svezli se do Rožumberoku odkud nám měl jet asi za 6 hodin vlak. Prohlédli jsme si město, po několika dnech sušeného jídla jsme se v restauraci pořádně najedli (boužel neměli tradiční čučoretkové knedle ani halušky), prošmejdili obchoďáky a poseděli si v místní kavárně. Zde jsme s Koláčkem naprosto šokovali místního barmana, když jsme šli dobrovolně zaplatit kofoly na které zapomněl. Poslední 3 hodiny jsme strávili na nádraží, kde nám vymývala mozek místní videoprojekce Slovenských drah, kde jenom jezdili mašiny a kde nás nádražní policie varovala před kapsáři. Když jsme odjížděli, tak jsme všichni znali videoprojekci slovo od slova nazpaměť.

Cesta vlakem zpět do Čech nebyla ani zdaleka tak příjemná jako cesta na Slovensko, protože jsme jeli v obyčejném vagónu, tudíž jsme neměli dost místa ani na natažení nohou. Abychom si zkrátili dlouhou cestu, tak jsme až do rána hráli na mobilu letní olympijské hry a vzpomínali na zlatou Barušku Špotákovou.

Do Kolína jsme přijeli za rozbřesku, rozloučili jsme se a každý se vydal do svého domova dohnat spánkový deficit. Nevím jak ostatním, ale mně se zdálo o horách a o medvědech...