7. skautský oddíl Havrani - Kolín

Celá dvoudenní akce začínala brzy dopoledne v klubovně, kde činovníci kontrolovali kroje, zda-li je na nich vše, co má být, jestli jsou našité nové oddílové nášivky namísto starých...zkrátka to u nás vypadalo jak před módní přehlídkou. Nakonec se nám podařilo dát se trochu "do pucu" a vyrazit na Kmochův ostrov, kde měla III. generace Havranů v roce 1968 svou první schůzku. Zde už na nás čekali staří Havrani, kteří si přišli připomenout 40. výročí od své první schůzky.



Po půlhodince strávené se starými Havrany, kdy jsme zaburáceli svůj mohutný pokřik a kdy jsme se všichni spojili v giwellském kruhu bratrství, nás čekala osmikilometrová cesta na naši střediskovou základnu ve Veletově. Cesta poměrně rychle utíkala, protože jsme šli s písničkou na rtech. Jelikož v oddíle ještě nejsme příliš dobří zpěváci, tak nám vystačilo těchto několik písniček: Když jde malý bobr spát, Bílá skála a Stály báby, kteréžto se zpívali stále dokola.



Po příchodu na Veletov čekal Havrany odpočinek, grilované maso, kremrole a další dobrůtky ze stromečkovské kuchyně. Protože Havrani nevydrží dlouho nečinně sedět, šli jsme nafotit nové oddílové fotky na stránky, podívali jsme se na dálkově řízená letadla, které nám přivezl ukázat br. Pulec a uspořádali jsme s Havráňaty a s tatínky z obou oddílů tradiční fotbalový match, na kterém se Červenáčkovi podařilo zmrzačit Péráka, když si jeho palec spletl s fotbalovým míčem.










Jakmile skončilo fotbalové utkání, přešlo se na slavnostní část programu. Přišli proslovy, vyhlašování střediskového vlčeco-světluščího závodu apod. Havrani slavnostně odhalili památeční cedulku, která připomínala 40. výročí od první schůzky III. generace Havranů a u příležitosti 70. narozenin našeho oddílu jsme si dali nádherný dort s oddílovým znakem a námi vydané narozeninové nášivky.









Skončením slavnostní části programu byla skončena i středisková akce Grilování ve Veletově, ostatní oddíly i s rodiči odjeli a Veletov byl náš! Nejprve jsme se ubytovali a připravovali jsme se na naše první přespávání ve Veletově. Kluci využili chvilkové nepozornosti činovníků a podařilo se jim spálit veškeré dřevo určené na večerní oheň. Nezbývalo nic jiného, než se sbalit, zajít do kilometr vzdáleného lesa a dřevo opět nasbírat. Aby to nebyla jen obyčejná dřevorubecká výprava, tak kluci dostali instruktáž z topografie, která se jim později velmi hodila, jak ještě uslyšíte. Při cestě do lesa zněly ze všech stran silácké řeči, každý se holedbal, že si hodí na rameno strom a půjde. Při cestě zpět však přišlo vystřízlivění a především Papouch poznal, že i těch pár klacků se pěkně pronese.

Zapalování ohně se zhostili Papouch s Citronem, kteří si tím splnili další bod do Nováčkovské zkoušky. A přišla událost dlouho očekávaná, byli jmenováni noví družinoví podrádci. Podrádcem Kamzíků se stal Krteček a podrádcem Medvědů se stal Bobr - zkrátka máme takový malý zvěřinec :-). Protože Bismarck ten den slavil svátek, tak jsme popřáli i jemu a stejně jako podrádci dostal i on pravý švýcarský kapesní nůž.

Zbytek večera jsme strávili povídáním a zpíváním - tedy aspoň my činovníci, kluci ho strávili spíše zlobením. Pohár trpělivosti přetekl, když kluci nedodrželi úmluvu o večerce. Rozhodli jsme se pořádně je vytrestat. Vběhli jsme do chaty a běda tomu, kdo nebyl zticha a ve spacáku, už letěl ven a klikoval, běhal, klikoval, běhal ... zkrátka dostal pořádného"čouda". Nikdy nezapomenu na Bobrova vystrašená očka, když na něj z jedné strany řval Důlek, aby běhal a z druhé Červenáček, aby klikoval a on nevěděl, co má dělat dřív... Tato forma trestu, vzápětí pojmenovaná HELL DAY, měla nesporně úspěch, stačilo jen projít kolem chaty a kluci ze strachu, aby se na ně zase nedostalo, ani nedutali. Ale to ještě nebyl zdaleka konec, na kluky totiž čekala noční dlouhodobka - Stezka živlů.

B-Bob a Rocksteady poklidně spinkali, když v tom se stalo to, co nejméně čekali, přišel Pérák, probudil je a řekl jim, že je dlouhodobka. Rádci nakonec vstali (byť na několikátý pokus) a začali budit zbytek svých družin. Největší problém byl s Krtečkem, který úspěšně odoválaval všem pokusům o probuzení. Úplně první vylezl "z pelechu" O2 a 20 minut!!! po něm i ostatní. Navrhuji Krtečka přesunout z Kamzíků do Medvědů, protože to už málem vypadalo, že spí zimním spánkem.

Družiny se vydaly pátrat po živlu Zemi, který se měl nacházet pod určitým azimutem dále po cestě. Rádci azimut naměřili správně, ale rozhodli se, zkrátit si cestu přes pole, takže není vůbec divu, že měli ráno všichni mokré boty. Na živlu Zemi měli za úkol uhodnout hádanku sestavenou z kamenů a najít další zprávu ukrytou v zemi.

Dalším živlem byla Voda, kde si měli kluci uvědomit, co pro nás vlastně voda znamená. Každý z nich se měl napít ze tří lahví - jedna lahev vody byla osolená, v druhé byl ocet a třetí lahev obsahovala čistou pitnou vodu. Nejsem si jistý, jestli se toto stanoviště neminulo účinkem, protože některým jedincům chutnala nejvíce voda s octem, inu proti gustu žádný disputát.

Vzduch byl dalším živlem, s kterým museli Havrani změřit síly. Jejich úkolem bylo udržet se v úzkém vyznačeném kruhu a nenechat se odnést vichřicí, kterou s velkou chutí hrál Mirek, a nadto se dostat k další zprávě, která byla zavěšena vysoko nad nimi na stromě, aniž by opustili kruh.

Posledním živlem byl Oheň, pradávná síla, která od počátků věků fascinuje lidstvo. Musím řici, že fascinoval i naše poutníky, protože poslední zkouška vyžadovala, aby s ním změřily síly. Jeden po druhém byli předváděni před strážce živlu (Péráka), který jim položil tyto otázky: Jsi statečný? Bojíš se bolesti? Po zodpovězení otázek před nimi strážce živlu rozžhavil kus dřeva a oznámil jim, že tímto rozžhaveným dřevem se dotkne jejich nahých zad, aby zjistil, jestli jsou dost silní, aby mohli pokračovat ve své cestě. S hrdostí Vám musím říci, že až na malé vyjímky nikdo necouvl a všichni se rozhodli zkoušku podstoupit. Nikdo ale ten večer žár ohně na svém těle nezakusil, protože v poslední vteřině strážce ohně vyměnil žhnoucí dřevo za obyčejný klacek - i tak někteří po dotyku studeného dřeva "odjeli 15 metrů daleko", ale svou statečnost prokázali a to bylo to, o co v této zkoušce šlo.

Když už si kluci mysleli, že mají všechno za sebou a s vidinou teplé postele odcházeli do chaty, netušili, že na ně čeká ještě jedno překvapení, totiž přízrak, který je celou cestou pronásledoval, a který byl tak děsivý, že při svém zjevení dokázal rozehnat obě družiny po celém okolí. Občas se ho zalekli i strážci živlů, když čekali na hlášení, neslyšeli ho přicházet a on se před nimi znenadání objevil.




Po náročné noci čekal ještě náročnější den, protože jsme museli všechno uklidit a s plnou polní vyrazit na zpáteční cestu do Kolína. I přesto, že Pérák nemohl kvůli napuchnutému palci chodit a celou cestu prokulhal, se nám podařilo přijít do Kolína včas, i když nám jazyky kvůli úděsnému vedru div neplandaly po zemi. Z celého druhého dne nám v hlavě utkvěly dvě věci: pan Obuch, který nám pomáhal k větší cestovní rychlostí a kterého ochotně obhospodařoval Panchy a Papouchova ranní hláška: "Péráku, já mám mokrý boty, já asi nebudu moct chodit..."