Bylo krásné říjnové ráno. Slunce zářilo na modré obloze, kterou sem tam zbrázdil nějaký ten mráček, a ve vzduchu byl již cítit všudypřítomný podzim. Listí na stromech začalo pomalu ale jistě měnit barvu a padat z korun do zelené trávy. Bylo hezky a to nám hrálo do karet. Už dlouho jsme to s Pauliem, mým bratrancem a zároveň naším bratrem z chlapeckého oddílu Jestřábi ze střediska Modrá želva Ratboř, plánovali. Společnou výpravu s našimi oddíly. Původně jsem chtěl, aby se výprava konala u nás na tábořišti v Barchovicích, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl jak to na tábořišti vypadá a chtěl jsem hrát na jistotu, a vzhledem k tomu, že nám voda strhla mostek přes Výrovku, což by nám ztížilo přístup jak na tábořiště, tak do lesa, kde jsme si chtěli hrát, tak jsem se s Pauliem musel dohodnout, zda by bylo možné uskutečnit naši akci na jejich tábořišti v Ratajích nad Sázavou.

Z našeho Havraního pohledu byla tato akce brána jako motivační víkend pro rádce a starší členy oddílu, konkrétně pro B-Boba, Hujera, Bobra, Jirku 9, Krtečka a Citrona, ale jinak jsme s Pauliem chtěli, aby se kluci mezi sebou poznali. Z řad vedoucích nás na této výpravě posílil Důlek a Červenáček. Pérák, který zaspal, za námi přijel až kolem druhé hodiny odpoledne. Nasedli jsme tedy do vlaku a vyrazili směrem na Ledečko. V Ratboři k nám přistoupilo šest Jestřábů s Pauliem a Kroupou, což je jejich zástupce vůdce, můj a Červenáčkův ratbořský protějšek. Asi v deset hodin dopoledne jsme vystoupili na zastávce Rataje nad Sázavou předměstí a zamířili jsme k Ratbořákům na tábořiště. Zde jsme se nasvačili a začali jsme hrát nejprve seznamovací hry a posléze i jiné jako například: přehlídka pejsků, lidské bingo, trochu jinou verzi hry na upíra, barvičky a parlament. Kolem jedné jsme si dali oběd. Poté naše ratolesti začali s Kroupou připravovat dřevo na večerní táborák a já jsem šel s Pauliem připravit velký hřeb dne a to vlajkovku.

Hrálo se na dva týmy. Pochopitelně, že jsme děti rozdělili dle oddílové příslušnosti a každá skupinka dostala k sobě jednoho svého vedoucího. Havrani Péráka a Jestřábi Kroupu. Každý hráč měl na paži připevněný fáborek, který symbolizoval život a pokud mu ho někdo strhl, musel se odebrat na tzv. mrkvák k Mirkovi a Pauliemu pro život nový. Ten byl umístěn mezi územími každé skupiny. V každém z těchto území měla skupina jasně vyznačený kruh určité velikosti, ve kterém byla zabodnuta vlajka. Odtud se každý měl snažit vlajku ukořistit a zde měla rovněž hra skončit, pokud sem jedno družstvo doneslo ukořistěnou vlajku a o svou nepřišlo. Důlek a Červenáček chodili volně po obou územích, sbírali houby a kontrolovali průběh hry.

Celkově jsem byl zvědavý, jak si naši chlapci povedou, poněvadž, pokud se nemýlím, jsme nikdy vlajkovou nehráli. První hra skončila asi už po několika minutách, protože na obou stranách nebyla pochopena pravidla, a tak jsme po znovuvysvětlení pravidel pokračovali ve hře druhé. Ta už trvala něco kolem hodiny. Oběma skupinám se podařilo ukořistit vlajku „nepřítele“ a dlouhou dobu to vypadalo na to, že se bude hrát až do rána, avšak naši bratři Jestřábi byli lepší, trénovanější a nakonec se jim podařilo dostat obě vlajky do svého kruhu.



Po návratu do tábora jsme zapálili oheň a opékali si buřty na ohni. Po večeři přišel čas na večerní program, který se už netýkal fyzické zdatnosti nýbrž vědomostí. Hráli jsme hru Riskuj se šesti okruhy na téma: historie, zeměpis, skauting, sport, kultura a české pohádky. Každé z témat mělo pět otázek za sto, pět za dvě stě a pět za tři sta bodů. Při správném odpovězení se body přičítaly při špatném odčítaly. Hra byla rovněž prokládána hudební vložkou, aby účastníci nebyli otráveni. Ze začátku hry měli navrch bratři Jestřábi, ale v průběhu hry se vše otočilo a naši chlapci rozdrtili soupeře rozdílem osmi tisíc bodů. Ne nadarmo se Odinovi havrani jmenovali Myšlenka a Paměť.



Ráno jsme se všichni sbalili a před půl devátou jsme už seděli ve vlaku. Prošel jsem si s Pauliem naše zpětné vazby. Dostali jsme velice kladné hodnocení, a tak nás to utvrdilo v to, že tato výprava Havranů s Jestřábi nebyla rozhodně poslední.