Den D. Hodíme na záda krosny a klíšťata (od 20 do 30 kg) a vyrazíme na místo srazu - Kolín - zastávka. Prší. Na to, že jedeme do Skotska poměrně symbolické. V Praze se naložíme do autobusu Student Agency a druhý den nás vítá Londýn. Havrani si již podruhé prohlédnou toto slavné město a v noci vyrazí autobusem do hlavního města Skotska - Edinburghu.




Po příjezdu do Edinburghu jsme zaskočeni - vypadá jako malé udržované kamenné městečko o velikosti Kolína. Poobědváme v parku a tehdy přijde naše první konfrontace s bobíky. Na chvilku si lehneme, abychom si odpočinuli a mohli se kochat sluníčkem a už nás budí policie a ptá se, co tady děláme a jestli v parku nestanujeme. Naštěstí pochopili, že jenom procházíme.



Chvíli na to jsme vyrazili do centra města, které ukázalo, že Edinburgh je ve skutečnosti velké město, žádný městys. A to město nádherné - kamenné a hrdé.








Po celodenním pobíhání po skotských krámcích, kde jsme sháněli kilty za babku, po mnohahodinovém vegetění na autobusovém nádraží, kde si nás oblíbil místní hlídač Bubu a po noci na chodníku před domem, kde nás vyhmátl hlídač parkoviště, jsme opět naskočili do autobusu a vyrazili směr Inverness - za přírodou.




Krátce jsme se zastavili na Invernesském hradě, kde jsme měli pro změnu příhodu s místními obyvateli - racky. Mirek jim hodil kus rohlíku, ten mi přistál na hlavě a málem jsem byl sežrán dravým chechtavým ptactvem. Potom jsme už konečně byli za městem, byť jsem si po výšlapu na první kopec se svou baťožinou myslel, že mě tam pohřbí. Až do večera jsme procházeli skotským lesem, kde by se zaradoval každý houbař - Skoti houby nesbírají, takže byly na každém kroku...




Druhý den ráno jsme zažili pravý skotský slejvák. Byl natolik silný, že jsme si řekli, že stejně nic nevidíme, tak těch pár mil k Loch Nessu sjedeme autobusem. Když jsme dorazili k Loch Nesskému hradu, tak jsme zjistili, že se k němu bez zaplacení drahého vstupného ani nepřiblížíme, vyfotili jsme si ho tedy alespoň z dálky a čekali na další autobus, který nás měl převézt ještě o nějakou tu míli dál dál k Fort Augustu. Čekali jsme na dešti asi dvě hodiny a autobus nepřijel. Nakonec přijel jiný a většina z nás zjistila, že nejsme až tak waterproof, jak jsme si mysleli.






Ve Fort Augustu jsme vyplenili obchod se zázvorovými sušenkami a znárodnili místní toalety s teplou vodou. Prohlédli jsme si i proslulé Neptunovy schody a samozřejmě proslavené jezero Loch Ness.








Druhá noc nás zastihla u cípu Nessiny loužičky, kde to začalo ! Obevila se nová egyptská rána - Midges. Tisíce malých nezničitelných mušek, které v obrovských hejnech nalétávají na na nechráněnou kůži a vykusují kousky masa. Nelze se jim ubránit, lze z nich jen zešílet a nebo utéct (někdy).




Jelikož jsme se s Červenáčkem do našeho stanu sotva vešli, tak jsme ráno balili na břehu jezera, abychom před těmi bestiemi utekli. Jali jsme se opět na augustuských záchodcích zlidštit, nasedli na skotského autobusového oře - řidič se pokoušel ulejt si Kristýnu do zavazadlového prostoru - a s vyhlídkou 15 kilometrového pochodu jsme vyrazili za naším dalším cílem - k opuštěnému domu, z kterého blahoslavená organizace Bothy udělala turistické útočiště. Krásný pochod po skotské Highlands, kde se natáčel film Rob Roy, mi kazila jenom jedna skutečnost a totiž ta, že se mi rozlepily boty, natekla mi do nich voda a já si postupem času "uvařil nohy", takže jsem na chodidla nemohl ani došlápnout. Ztratil jsem tempo, ztratil jsem partu, ale naštěstí jsem neztratil cestu k našemu útočišti v bažinách, byť jsem se tam chvíli nemohl strefit - dům jsem měl celou dobu na očích, ale bylo obtížné k němu najít skrytou stezku. Bothy bych navrhl na Nobelovu cenu za tramping - čekal nás opuštěný, ale pohodlný rodinný dům s krbem, dřevem a střechou. Hlavně měl stěny, takže se k nám nedostaly midges...




Ráno jsme brzy vstali a s vidinou kempu pod Ben Nevisem, kde jsme měli strávit dva dny a kde byla teplá voda!, jsme se vydali na 20kilometrový pochod. Ten den bylo opravdu vedro, takže nám záhy došla voda - byl to asi nejnáročnější den expedice. Jelikož jsem kvůli svým rozbitým botám (a nohám) nestíhal tempo skupiny, domluvili jsme se, že se srazíme u majáku, kam jsme měli v půli dne dojít. Procházel jsem lesem, který byl ověšen cingrlátky, obrázky víl, soškami trpaslíků - připadal jsem si jako v pohádce a skutečně to byl pohodákový les, jak jsem se dočetl na jednom plakátku. Celou dobu mě ale trýznil pohled na maják, který byl zhruba 50 metrů ode mě, ale ke kterému se nedalo dostat jinak než obejít celé jezero - nebo plavat. Když jsem tam došel, tak jsem nikoho z naší skupiny nenašel. Poznenáhlu jsem se začal připravovat, že do Fort Williamu dojedu stopem. Naštěstí jsme se nakonec shledali - zkrátil jsem si totiž cestu přes propusť a ostatní na mě čekali právě za ní, tudíž jsme se minuli.






Odpočinuli jsme si, v nedalekém kempu jsme si doplnili zásoby vody a šli dál. Čekala nás nepříjemná cesta po horských silničkách, ale odměnila nás návštěva válečného památníku, z kterého byl rozhled do celého kraje.





Kousek od památníku na nás už čekala autobusová zastávka, odkud jel autobus do Fort Williamu. Na čekačku jsme si v obchodě koupili kyblík vanilkové zmrzliny a společně ji spořádali. Když nás autobus vyhodil ve Wiliamu, tak jsme zašli do našeho nejoblíbenějšího obchoďáku - Morrisonu, kde se dá pořídit konzerva fazolí v přepočtu asi za 4 Kč. A pak ještě zhruba 5 kilometrů k úpatí Ben Nevisu, kde už byl toužebně očekávaný kemp. Když jsem tam došel, tak jsem se svalil a děkoval všem svatým za to, že jsme konečně na místě, chodil jsem už opravdu krok-sun-krok. Čekala nás báječná večeře a dlouhá, dlouhá sprcha. Celá věc měla jen jeden kaz - totiž, že vedle nás parkoval karavan a jedné jeho malé obyvatelce rostly zoubky, a tak křičela a křičela a jestli neodjeli nebo ji už zoubky nevyrostly, tak tam křičí dodnes...




Naše parta se druhý den vydala pokořit nejvyšší vrchol Spojeného království, já jsem s nimi bohužel nešel, jelikož jsem si naordinoval den na zotavení. Zahodil jsem pohory, obul sandále a vyrazil na malou procházku po městě, prošel jsem i místem, kde se natáčelo Statečné srdce, zkrátka jsem odpočíval. Se zbytkem skupiny jsem se sešel až večer v Morrisonu, kde jsme si nakoupili potraviny na večeři.






První věc, kterou jsem ráno zaregistroval, bylo bubnování deště na tropiko stanu. Pršelo a my se potřebovali co nejrychleji sbalit, jelikož už v brzkých dopoledních hodinách nám jel autobus na Skye a nesměli jsem ho propásnout. Nakonec jsme balili v kuchyňce, ale tím jsme se strašně zdrželi. Následoval šílený běh dolů do města, kdy jsme za hodinu uběhli zhruba 5 km (s baťohy). Nakonec jsme autobus stihli. Jeli jsme několik hodin na severozápadní pobřeží Skotska, odkud jsme se trajektem přepravili na ostrov Skye do přístavního města Portree.




Autobus, který nás odvážel do vnitrozemí ostrova, měl asi 12 míst k sezení, řídil ho řidič, který vypadal jako Santa Claus, a hnal si to děsuplnou rychlostí. Nejhorší bylo, když proti nám jelo z druhého směru nějaké auto, protože silnice na Skyi jsou jednoproudé, ačkoliv každých 100 metrů se silnice rozšiřuje, aby se mohla auta minout - naštěstí byl náš řidič zkušený a měl větší vozidlo, takže se mu ostatní rychle vyhýbali z cesty a my přijeli na místo určení celí.




Vyhodil nás uprostřed pustiny, před námi hory (vlastně to byly spíše kopce, ale byli jsme jen několik metrů nad mořem) a na cestě do hor, kudy jsme se měli ubírat, si rozbilo tábor stádečko krav. Chtěli jsme se s nimi vyfotit, ale stračeny na to měly jiný názor.






Když jsme se konečně vyškrábali na vrchol, tak se nám naskytl přenádherný pohled na oceán obklopený horami. Navíc jsme už viděli i naše nocležiště - opět Bothy - které se nacházelo v klínu hor na pobřeží Atlantského oceánu, zkrátka nevýslovná nádhera.








Brzy jsme měli zjistit, že se jedná o ráj uprostřed pekla. 15 km do Sligachanu se nedá nazvat jiným slovem. Šli jsme sice nádhernou přírodou, ale buď padaly z nebe trakaře, a nebo, a to bylo horší, na nás podnikaly nálety obrovská hejna midges. Nešlo jim uniknout, člověk mohl jenom co nejrychleji jít a trpět. Přivádělo nás to k šílenství. Chudák Kristýna měla oteklé obě oči, Červenáček zase šel v šortkách, takže měl nohy spíše červené než bílé. Kvůli dešti zmizeli kamenné cesty a stali se z nich potůčky. Když jsme přecházeli jeden velký horský potok, tak se Mírovi podařilo hodit baťoh s penězi a doklady přimo doprostřed proudu a kdyby nebylo Koláčkova zásahu, tak už je baťoh na cestě k americkým břehům. Byli jsme tak zničení, že jsme noc neplánovaně strávili v kempu za Portree, ačkoliv jsme původně plánovali, že přespíme někde ve městě "na bezdomovce".





Ráno jsme měli namířeno na Kilt Rock, což byl vrchol naší expedice, protože od okamžiku, kdy jsme na místo dorazili, jsme se už jen vraceli. Kilt Rock je nesmírně působivé a krásné místo. Skalní útes, přes jehož okraj padá řeka složená z místních potůčků rovnou do oceánu. Bylo to symbolické zakončení našeho putování - naskytl se nám pohled na oceán, v dálce se zelenalo skotské pobřeží, k tomu nám hrál dudák...úžasný zážitek...











Druhým cílem byla návštěva slavného Old Man of Storr. Tento nejvyšší bod severní části ostrova (719 metrů) s 55 metrů vysokou skalní věží jsme dobývali přes hodinu, ale odměnou nám byl perfektní výhled na celou severní část ostrova. S příchodem večera opět zaútočili midges a nepomohlo ani to, že jsme společně s dvěma Němkami rozbili tábor přímo na parkovišti u silnice. Ale bylo to už naposledy a to nás nesmírně těšilo !




Opět jsme se vrátili do Portree, kde jsme věnovali několik hodin ochutnávce místních makrel a shopíkování, a pak jsme většinu dne strávili cestou autobusem zpět do inverness. Ani tato cesta se nedá nazvat nudnou, jelikož s námi jel jakýsi starý pán, který cestou vyžahl lahev whisky a těžce nesl, že nemluvíme gaelsky, když jsme ve Skotsku. Pak už zbývala jen dvouhodinová cesta za město do kempu - bez midges !




Před námi byla poslední zastávka před Londýnem a návratem do Čech - Glasgow. Jestli se tam chystáte, tak Vám doporučuji, abyste si ro rozmysleli, protože v Glasgow nenajdete nic ze skotské atmosféry. Je to klasické průmyslové velkoměsto, kde je zajímavé tak náměstí a prodejna komiksů Marvel. A pokud na sobě máte náhodou skotský kilt, jako měli někteří z nás, tak se může stát, že se Vám budou smát rodilí, ale už "moderní Skoti".










Poslední den expedice se odehrál v Londýně, druhý den jsme se měli přepravit na kontinent. Tehdy padlo rozhodnutí uvařit si poslední teplé jídlo. Na hlavní autobusové nádraží Victoria Coach station jsme dojeli asi v půl sedmé ráno, tak jsme si říkali, že snad nebude vadit, když si na zahrádce blízkého obchodního centra, které bylo zatím zavřené a kde neexistovala možnost, že bychom mohli se svými plynovými vařiči něco zapálili, ohřejeme konzervu. Chyba lávky. Právě v okamžiku, kdy obsah konzervy dosahoval bodu varu, se bůhví odkud vynořil pracovník bezpečnostní agentury a rezolutně nám nařídil, abychom naši „polní kuchyň“ okamžitě sbalili a opustili objekt. Začali jsme tedy balit, ale všiml jsem si, že pohled hlídače nápadně dlouho utkvěl na mém oblíbeném loveckém noži. Odešel a já stačil ještě koutkem oka zahlédnout, že si na ulici zastavil policistu a začal horlivě ukazovat naším směrem. To nám bylo pobídkou k zvýšení rychlosti balení, protože jsme cítili, že se nad námi stahují mračna – zvláště, když policista zvedl k ústům vysílačku a začal do ní rozčileně podávat jakési hlášení. Ani ne za tři minuty jsme byli sbalení, ale nestačilo to. Náhle ze sousední ulice vyjelo pět policejních aut včetně antonu, a to se zapnutými majáčky a sirénami. Žertem jsme mezi sebou prohodili, že nás tu otravují kvůli vaření a přitom někde v sousedství vykrádají banku. Ale to jsme netušili, že onen policejní poplach máme na svědomí my, lépe řečeno já. Auta se skřípěním brzd zastavila přímo u nás, vyskákali policisté s rukama na zbraních a během okamžiku jsme byli obklíčení. Přál bych vám vidět naše užaslé obličeje. V okamžiku, kdy se mě jedna z policistek zeptala, kde schovávám nůž, jsem ztratil schopnost konverzovat v angličtině. Dozvěděli jsme se, že používání nože delšího než 3 cm na veřejnosti je trestný čin držení bodné zbraně, který se "odměňuje" 6 měsíci vězení. Začali jsme vysvětlovat, že jsme nevěděli, že se to nesmí, že jsme jen turisti z České republiky a ne nějací teroristé. Naštěstí to pro nás po kontrole totožnosti dopadlo jak nejlépe mohlo – nezavřeli nás, neplatili jsme horentní pokuty, dokonce nám vrátili i nože, ale upozornili nás, že budeme sledováni a jestli na území Spojeného království překročíme ještě nějaký zákon, tak budeme mít velké problémy. Zbytek dne jsme se děsili všeho, co připomínalo londýnskou polici a asi jako jediní z Londýna jsme poctivě přecházeli silnice na zelenou, čímž jsme se stali místní raritou.





Největší zážitek (minimálně pro mě) na nás tedy čekal až na samý závěr naší čtrnáctidenní expedice. Když jsme překročili hranice s Francií, tak jsem byl nejšťastnější člověk v autobuse. Ale i přes tento incident byla naše cesta neúžasnější cestovatelské dobrodružství, jaké jsem do té doby prožil a věřím, že se do Skotka ještě vrátíme...