V sobotu devátého dubna jsme se srotili před klubovnami a čekali, až si někteří obětaví rodiče rozeberou a dovezou nejen své děti, ale i činovníky na tábořiště. Obloha byla pošmourná, stejně jako před čtrnácti dny, avšak nepršelo a občas vysvitlo i sluníčko. Když jsme se na tábořišti opět všichni sešli, rozdělili jsme se na několik pracovních skupinek. První likvidovala hromadu dříví, druhá pálila roští, třetí vybírala kamení okolo nedávno vyhloubené studny a někdo také zarovnával terén rozježděný od bagru.












No, bylo toho spousta. Z činovníků zde chyběli jen Pérák a Panchy, kteří byli v Kutlířích v truhlárně. Okolo jedenácté se Důlek, Červenáček, Mirek, B-Bob a Citron vydali k silnici pro druhou kládu na mostek. Vrátili se asi za půl hodiny. Není divu. I když naši hoši nejsou žádná ořezávátka, tak ta „kládička“ taky nebylo žádné párátko. Poté se musela v místě budoucího mostu upravit zemina tak, aby se tam příslušné dvě klády mohly bezpečně upevnit.



Mezitím se na tábořišti stále pálilo, hrabalo a nosilo. Po položení druhé klády přes říčku, se „odpískal“ čas na oběd. Ve skruži, která zbyla ze stavby, plál a praskal po celé dopoledne oheň, a tak nebyl problém si opéct buřtíky a chlebíček.




Po obědě se pár lidí vydalo s Mirkem k silnici, kam přijel Džon s prkýnky na most. Když je kluci donesli, postavily se uprostřed toku dvě klády jako podpěra mostu. Pak už jen zbývalo přibít prkýnka, čehož se s hlavním slovem zhostil Citron, a bylo to. Ke konci už jen Důlek, Mirek a Citron zajistili podpěry kameny, aby je voda nepodemlela.



Mostek stojí a za námi je jeden milník z „cesty za naším tábořištěm“, ale ještě bude muset ve Výrovce uplynout hodně vody, než si sedneme ve sroubku a než si dáme nohy na stůl a budeme si moci říct: „Tak už je konečně vše hotovo.“