Dvacátého sedmého března jsme, já a Důlek, vyjeli na kolech do podmračeného rána směrem na Kutlíře po polní cestě ze Štítar. Cesta lemovaná z obou stran pláňkami bez listů dělala naši cestu ještě ponurejší a vítr nás nemilosrdně šlehal do obličeje a snažil se nás odfouknout zpět. Snad až do Kolína. Zákon schválnosti dovršilo ještě drobné mrholení, ale to už bylo do Kutlíř, co by kamenem dohodil a my jsme se mohli před vlezlým větrem schovat ve stodole na dvoře "naší" truhlárny. Nechali jsme zde kola a batohy a šli si připravit dílnu k práci. Nanosili jsme si dovnitř padesát neohoblovaných fošen a ty, jež už byli ohoblované, jsme se uchýlili přebrat podle toho, jestli jsou dobré, rovné či nerovné. Mezitím dojel i Panchy, kterého v Kolíně uvěznil déšť. Zapojili jsme si stroje a započali hoblovat. Práce šla nejdříve ztuha, poněvadž prkna byla hrubá z obou stran, ale jakmile jsme po obědě začali hoblovat druhou stranu, tak to šlo jako po másle.



To už jsme však v truhlárně zůstali jen já s Důlkem a Panchy nosil ohoblované fošny do stodoly a třídil je. Ke konci, když jsme poklízeli v dílně, se na nás přijel podívat bratr Džon. Přijel, pochválil, zkritizoval, vzal si od místních usedlíků kachnu a zase odjel. Jak se říká: Spojil příjemné s užitečným. My jsme se s místními rozloučili a rovněž jsme vyrazili na kolech domů.