Šest zastavení v Brandlově 17
10. VÝROČÍ ÚMRTÍ KOLÍNSKÉHO PATRIOTA LADISLAVA KAMARÝTA

Brandlova 17. Úzký domek na této adrese se nachází ve stínu zvonice sv. Bartoloměje a je majetkem katolické církve. Dlouhá léta v něm bydleli bratři Kamarýtové, kostelníci a ochránci kolínské historie. Fasádu svého domu vyzdobili v polovině 70. let reliéfem se slunečními hodinami a "sedmnáctka" se stala jedním z nejfotogeničtějších domů v Kolíně. Dům, před kterým obvykle parkoval zelený trabant, fungoval po dlouhá léta i jako neoficiální informační centrum, jeho zvonek mačkali turisté žádající vstup do chrámu sv. Bartoloměje, badatelé v dějinách Kolína, skauti, kněží, umělci, intelektuálové... prostě dlouhá řada jakýchsi vzdálených kamarýtovských "příbuzných".
v.sládek

Brandlova 17

Zvoním, čekám. Po chvilce se otevře větrací okénko v prvém patře a usmívá se na mě tvář Ládi Kamarýta. Na provázku spouští masivní klíč od dveří, odemykám a vcházím do úzké chodbičky, která je naplněná ohromným množstvím nepotřebných věcí, prapodivně uspořádaných tak, že vytváří neopakovatelnou vstupní kulisu před dřevěným schodištěm do prvního patra domku. Otevřít dveře do bytu si vyžaduje malé trhnutí, přes kuchyňku se dostávám do velké místnosti, která je staromládeneckým královstvím kolínského písmáka, amatérského historika, skautského vůdce, fotografa, výtvarníka... Ladislava Kamarýta.

Každému, komu byl umožněn vstup do Kamarýtova království, musel utkvět v paměti pohled na těžký dubový stůl, na něm spousta papírů, různých dokladů, občas pohozených krabiček léků a různých drobností, které neměly zdánlivě žádný vztah ke svému majiteli, ale utvářely kolorit celého obývacího pokoje a zároveň ložnice. Pro ty, kteří docházeli do tohoto domu dříve, mohla později chybět Láďova maminka, která s úsměvem vítala každou návštěvu. V bytě se toho v průběhu roků moc neměnilo, a tak bylo možné sledovat láhev mělnické Ludmily, kterou Láďa obdržel k 55. narozeninám, stále na stejném místě u okna tak, jak ji tam dárce před deseti léty postavil. Jen etiketa pomalu vybledla a obsah láhve ztmavnul.

Láďa vítá svoji návštěvu a vsedě podává ruku k upřímnému stisku ruky. Asi si nikdo v tomto okamžiku neuvědomuje, že se setkává s člověkem, který zanechal tolik stop v kolínském dění. Čas dávno zahojil všechny rány i střety a těm současným generacím zůstává - aniž si kdo na Láďu Kamarýta vzpomene - mnohé, s čím žije kolínská veřejnost každý den. Snad nejpůsobivější jsou zvony sv. Bartoloměje, které bijí i srdcem Kamarýtovým, aby nám jeho život pro Kolín připomínaly.
Jan Hora

Ladislav Kamarýt s bratrem Janem

Mé vzpomínání na pana Ladislava Kamarýta musím nutně rozdělit na dvě části. První se týká doby mého kaplanování na kolínském děkanství, v době pastýřského působení pana děkana Pravoslava Hájka a kostelníka při chrámu sv. Bartoloměje Jana Kamarýta, Ladislavova bratra. Byl to čas pro křesťany nelehký, ale příležitostí ke svědectví života podle Krista dával dostatek. Je pravda, že mezi děkanstvím a bratry Kamarýtovými to někdy zajiskřilo. I mezi přáteli se něco podobného stává. Vždyť je běžné, že na společné věci nemají hned všichni stejný názor. Ladislav byl tehdy poněkud v pozadí, díky i svému zaměstnání u hasičů, složce Ministerstva vnitra. Věděl jsem však, že v něm, resp. v obou bratřích Kamarýtových, je přítomna láska ke Kolínu, ke kolínské historii a tedy i ke kolínskému vzácnému gotickému chrámu se zvonicí i kostnicí.

Druhá část mé vzpomínky je už spjata s lety, kdy jsem byl na už arciděkanství kolínském farářem. Jan Kamarýt byl po smrti, ale Ladislav v uvolněné politické atmosféře naplno projevil přání svá i svého bratra. Totiž: na zvonici musejí být nové zvony! Myslím, že až do poslední chvíle života touto myšlenkou Ladislav žil. Nedožil se jejího uskutečnění, ale věděl jsem, že v tomto díle nás i po smrti duchovně podporuje. Leckdo by v Kolíně, jak tuším, mohl mít různé výhrady jak k Ladislavovi, tak i k Janovi, oběma bratřím Kamarýtům, ale stopu tam zanechali a u Ladislava jsem si vážil především toho, že byl ochoten za dobrou věcí, a mít v Kolíně důstojné zvony byla věc dobrá, jít i přes všelijaké potíže a nepochopení. Zdá se mi, že v naší současnosti by mohl pomoci a povzbudit ty, kteří také chtějí něco dobrého vykonat, něco, co by po nich zůstalo a z čeho by se radovali druzí, ale nedostává se jim vždy podpory. Ostatně, něco z houževnatosti bratrů Kamarýtových jsem si do života odnesl i já. Proto děkuji Bohu, že jsem v Kolíně mohl působit a s lidmi podobných vlastností jsem se tam setkal.
Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický

Kostel ve Kbele

Dodnes vzpomínám na onen den, kdy mně bratří Kamarýtové přivezli zeleným trabantem na kopec v malé vesničce za Kolínem. Místní kostelík tehdy vypadal jako po zásahu bombou: ve střeše spousta děr, největší o ploše několika čtverečních metrů. Láďa mi začal obšírně vyprávět celou historii kostela včetně smělých plánů na jeho obnovu. V té chvíli mi to připadalo naprosto nereálné: stavba byla již určena k demolici, ale nějakým, dodnes nepochopitelným zásahem bratří Kamarýtů a jejich přátel se stalo, že se podařilo sehnat povolení k zahájení záchranných prací. Při pohledu na dva invalidní důchodce a bakelitové vozítko, navíc v režimu, který církvím nebyl příliš nakloněn, jsem nevěřil, že by kostel někdy mohl zase fungovat. Díky Ladislavově výmluvnosti jsem se však do záchranného procesu nechal zatáhnout.

Dneska už nevím, kolik jsem odvozil trakařů, naplněných spadlými troskami střechy a dalšího stavebního materiálu. Trvalo to řádku let, od jara do podzimu, a díky organizačnímu umu Ládi a za pomoci desítek lidí zblízka i daleka se kostel pomalu vzpamatovával z agónie. Obdivoval jsem ty party postarších zedníků, tesařů, klempířů a dalších fachmanů, kteří i o víkendech trávili čas na Kbele. Mnozí - možná většina - byli nevěřící, mnozí z daleka, ale všichni podléhali tomu charisma stavbyvedoucího Kamarýta a odváděli za symbolické odměny maximální práci. Pak přišel ten vytoužený den, kdy Ladislav za účasti významných osobností místních i českých předal P. Bedřichu Blažkovi klíč od znovuvysvěceného kostela. Doba byla již jiná, skoro vše bylo dovoleno, před kostelíkem se otevírala nová budoucnost...

Až mnohem později mi došlo, k čemu mně Láďa tehdy dotlačil a co jsem se při tom naučil. Ta jeho tvrdošíjnost, s kterou prosazoval svou představu o budoucnosti jednoho nepříliš významného kostelíčka a o které přesvědčil spoustu lidí, byla hodna nejen obdivu, ale i následování. Podobná situace se opakovala při realizaci jeho spisovatelských ambicí a v poslední fázi při obnově zvonů v chrámu sv. Bartoloměje. Dodnes rád vzpomínám na spolupráci s osobitým člověkem, který mi přinesl do života mnoho cenných zkušeností a zážitků.
Jiří Vančura

Bráška Havran

Ke skautingu přivedl mladičkého Láďu jeho kamarád Bedřich Blažek, aby mu pomohl lépe snášet zdravotní postižení a našel mu kamarády. To bylo někdy po druhé světové válce.

Kamarýtovo, nebo spíše Havranovo působení ve skautingu zazářilo v dubnu 1968. Obnovil svůj chlapecký oddíl Havranů, který prakticky neopustil až do konce svého života. Když se dnes potkávají bývalí členové oddílu, nyní již muži zralého věku, přiznávají, že nikdo nevstoupil do jejich života tolik, jako právě jejich oddílový vůdce.

Havran neměl vždy na růžích ustláno. Prožil si v oddíle mnohé dobré, zažil se skautským oddílem léta slávy, musel přihlížet ale také jeho likvidaci, jako vůdce požíval nesmírnou autoritu, musel však snášet i hluboké rány nepochopení a lidského ponížení, které zaznamenal do svého soukromého deníku. Vždy se však dokázal vzchopit a žít pro svůj skauting.

Nebylo náhodou, že se postavil do čela obnovy skautingu v Kolíně v roce 1990, hledal pro skauty zázemí, a to pomáhal ze všech sil budovat a vtisknout mu svoji tvář. Nezapomněl pochopitelně na svoje Havrany, opět je dokázal přivést na výsluní, inicioval výchovu mladých vůdců, stal se oblíbeným instruktorem lesních škol, byl všude, kde viděl možnost a potřebu pomáhat.

Co však bylo pro Havrana nejtypičtější, byla a zůstává jeho skautská grafika. Seděl u stolu a kreslil a kreslil. Ulovit některou s kresbiček, většinou doprovázenou laskavým textem, bylo snahou každého kluka a dodnes se mnozí pyšní svou unikátní sbírkou. S Havranovou grafikou se setkávají kolínští skauti dodnes. Stačí jen navštívit klubovnu Havranů, ale i Mustangů.

Havran vstoupil bouřlivě do obnoveného skautského dění počátkem 90. let, užil si léta slávy a tvůrčího nadšení a je smutné, že si na sklonku svého života znova prožil odstup zapomnění a generačního nepochopení.

Havran byl pohřben ve skautském kroji, se svojí slibovou lilií. "Bráško, všechno dobré" byl jeho pozdrav, když podával ruku na rozloučenou. Stejný pozdrav zazněl jako poslední slova kolínských skautů nad jeho rakví.
Jan Hora

Zmizelý Kolín

S panem Kamarýtem mě pojí hodně vzpomínek. Pro mne byl především člověkem a humanistou. Oslovil mne v době, kdy se chystal vydat Zmizelý Kolín. Začínal mít první vážné zdravotní problémy, ale to ho neodrazovalo od usilovné práce. V tom čase marně hledal tiskárnu, která by se jeho, dnes možno říci, gigantického projektu, ujala. Nebylo to jako nyní. Své texty musel nejdříve navstupovat do v té době jednoduchého textového editoru a předat na 3,5´ disketě. O nějakých skenerech nemohla být řeč. Sjednal jsem mu schůzku s bývalým ředitelem Středočeského nakladatelství a knihkupectví, Ing. Ivanem Kruisem, v té době redaktorem a učitelem v Litomyšli. Panem Kamarýtem byl nadšený. Imponovala mu jeho lidskost a pracovní "zažranost" spojená se svéhlavostí. Tedy atributy tvořivých lidí. Pokud se pamatuji, pan Kamarýt dokonce Litomyšl navštívil a proběhla určitá jednání, která byla ku prospěchu účastných stran. Knížka nakonec vyšla jinde. Nicméně, dobrá věc se podařila.

Na panu Kamarýtovi mně fascinovala jeho pracovitost, komunikativnost a marketingová schopnost. Ten člověk dokázal připravit vydání svých knih směrem ke čtenáři, k trhu. Většinou minimálně půl roku, díky Kolínskému Presu, připravoval kolínské patrioty na své publikace, které poté vycházely v nákladech u regionálních tisků nevídaných. Knihy pana Kamarýta, o kterých vždy prohlašoval, že je připravoval vlastně se svým, již nežijícím bratrem, byly svými náměty nejen zajímavé a poučné, ale vlastně ojedinělé. Kromě mnohých, až archivních informací, byly prodchnuty lidskostí, jako on sám. Proto jsem je měl rád, dobře se nám s nimi pracovalo. Pan Kamarýt byl pro mne jedním slovem "Člověk."
Petr Král

Příběh Ladislava Kamarýta

Ladislav Kamarýt se narodil v Kolíně 12. června 1928 jako druhý syn Františka a Bedřišky Kamarýtových. Chudá rodina bydlela v nízkém domku ve Školské ulici na předměstí kutnohorském, tedy v té ulici, na jejímž konci stávala kolínská katovna, v níž později nalezli s bratrem na jedné ze svých výprav části katovského nářadí. Bratr byl o šest let starší, ale oba "kluci Kamarýtovi" žili v překvapivě stejné "osudové brázdě", po celý svůj život se od sebe téměř neodloučili, jejich zájmy a činy byly těsně propojeny. Od roku 1934 začal Ladislav navštěvovat, stejně jako předtím Jan, blízkou Obecnou školu východního obvodu v Kolíně a od roku 1939 Měšťanskou školu chlapeckou v Kolíně městě. Ze zdravotních důvodů nechodil na tělocvik, ale o to víc četl.
Později rád nostalgicky vzpomínal na vzdálené časy před příchodem televize, kdy lidé vysedávali ve skupinkách ve Školské ulici a vyprávěli příběhy. Zde se zřejmě zrodil "Kamarýt vypravěč" a "Kamarýt pamětník" i jeho pozdější schopnost uhrančivě fascinovat posluchače. Po ukončení čtvrté měšťanky absolvoval ještě takzvaný JUK - jednoroční učební kurz a začal se učit fotografem. Pro podezření na astma však musel v roce 1945 učení přerušit a do roku 1948 zůstal na "zdravotní dovolené". Poté byl přijat do kurzu všeobecné a dekorativní malby na Škole dekorativních umění v Praze, který absolvoval roku 1950. V dalším studiu na této škole pokračoval pravděpodobně ještě dálkově. Protože nenašel ve svém oboru uplatnění, stal se stejně jako jeho bratr hasičem z povolání.

Souběžně s jejich profesním zaměřením běžela však i jiná, a pro jejich život mnohem důležitější linie, která začala už v dětství ministrováním a zvoněním v kostele a pak se rozvinula směrem k historii, aktivní památkářské činnosti a ke sbírání všeho, co souviselo s dějinami rodného města. Déle než půl století shromažďovali bratři unikátní historické fotografie Kolína. Základem jejich sbírky se stala roku 1951 odkoupená pozůstalost kolínského fotografa Jana Kubrta. První, ale jen krátkou možnost uplatnit veřejně svou sbírku a vědomosti dostali v 60. letech, kdy v muzeu uspořádali několik "Podvečerů s kamerou" s názvem "Zmizelý Kolín". O jejich pořady s promítáním diapozitivů byl tehdy veliký zájem a musely být několikrát reprízovány. Další možnosti se objevily až při tání společenských ledů o dvě desetiletí později. Roku 1988 vychází obsáhlý průvodce chrámem sv. Bartoloměje, jehož jsou bratři autory. V 90. letech se pak Kamarýtové stali nejslyšitelnějšími vypravěči a popularizátory dějin Kolína. V Kolínských novinách publikovali celou řadu historických prací, hitem byl pak mnohaletý seriál fotografií "Zmizelý Kolín". V letech 1995 až 1998 vydal pak Ladislav Kamarýt svým nákladem tři knihy - Kolínské zvony, Jak v Kolíně bejvávalo a knihu fotografií Zmizelý Kolín.

Dlouze by se dalo také mluvit o Ladislavových aktivitách skautských, o častých návštěvách poutních míst, z nichž byly na prvních místech Sázava a Sudějov, ale i Roztěž, kde se jeho mamince zázračně navrátil zrak. Svědectvím o jeho tvůrčích aktivitách ve prospěch kostelů může být například rekonstrukce interiéru kostela ve Veltrubech s originální oltářní stěnou, kolínské jesličky, pro které pořídil kulisy či dodnes používaný obětní stůl v chrámu sv. Bartoloměje.

Konec tisíciletí byl pro Ladislava Kamarýta obdobím dozrávání úrody. Kromě zmíněných knih byl znovuotevřen kostel na Kbele, jehož byl patronem a obnovitelem, a roku 1997 byl zvolen osobností města Kolína. Nedočkal se jen nových kolínských zvonů, jejichž pořízení vyjednával.

Bratři Kamarýtové zůstali celý svůj život svobodní a žili ve společné domácnosti. Do roku 1984 s nimi žila i matka Bedřiška. Jan Kamarýt zemřel v Kolíně 26. října 1992, Ladislav 14. března 2000. Při prvním výročí jeho úmrtí zněly zvony ve Velimi, Plaňanech a na Křečhoři, tedy v místech, kde působili zvoníci - jeho následníci... Po smrti Ladislava vydalo roku 2000 nakladatelství Zóna poslední kamarýtovskou knihu "Město Kolín".
Vladimír Sládek