7. skautský oddíl Havrani - Kolín

Ve čtvrtek čtrnáctého ledna jsme se srotili před naším nádražím. S krosnami na zádech a s pekáči v ruce jsme Mirkovi odevzdali kartičky pojištěnce a potvrzení o bezinfekčnosti a čekali až pan Potápěč doveze naše zásoby jídla, které jsme si na hory měli vést vlakem. Když dorazili Koláček s Pérákem, došel Koláček koupit lístek a my zjistili, že náš vlak odstavili, a tak jsme čekali hodinu na další spoj, který jel přes Chlumec nad Cidlinou. V Chlumci jsme přesedli na rychlík z Prahy a jeli směrem na Hradec Králové a ještě dál. My jsme přestupovali až ve Starkoči. Do naší cílové stanice, Broumov-Olivětín, jsme jeli krásnou novou žlutou čugálkou a hráli tichou poštu.


V Olivětíně jsme vyskákali z vlaku a utábořili se před budovou místního nádraží. Mirek s Koláčem šli k místnímu domorodci pro klíče od chaty, kde je správce chaty nechal a Pérák nás zatím bavil našimi „nádražními“ hrami. Po chvíli se kluci vrátili zpátky a řekli, že Karla, správce chaty, odvezli do nemocnice a tím pádem nemáme klíče od chaty. I přesto jsme se k chatě vydali a snad všichni jsme v kopci mezi Olivětínem a Benešovem vypustili duši. K chatě jsme šli asi přes hodinu, ale došli jsme. Tam Koláček vyndal klíče z kapsy a chatu odemkl. Byl to jeden z dalších povedených vtípků.




Na chatě nám přidělili pokoje dle družin a my jsme si mohli odpočinout, občerstvit se a vybalit si. Ve tři hodiny odpoledne jsme šli s Mirkem sáňkovat na svah za chatu. Horských radovánek jsme si užívali až do úplného setmění. A to už mezitím z Liberce dorazil náš „bouchač“ Panchy. Když jsme přišli zpět do chaty a dali si sušit naše promoklé oblečení na šňůry v chodbě, tak jsme chodili k Pérákovi a Mirkovi plnit „nováčkovskou“ a „stezku“. K první horské večeři jsme dostali buřtguláš a pak jsme v jídelně zůstali, hráli Barvičky a Městečko Palermo. Ke konci večerního programu jsme si rozdali zpěvníky, i nový druhý díl, a hráli jsme na kytary.



V pátek byl budíček mezi osmou a devátou, abychom se po prvním náročném dni mohli pořádně vyspat. Po snídani, na které jsme měli rohlíky s nugetou, jsme s Pérákem a Mirkem vyrazili k Třípanskému kameni a Koláč s Panchym šli do vsi do krámu nakoupit, co ještě chybělo. K Třípanskému kameni jsme šli přes obec Janovičky, kde jsme si udělali suprovou sněhovou bitvu a zde jsme se taky napojili na turistickou značku. V lese za Janovičkami jsme hráli Partyzány, Povodeň, Nálety, Vichřici a taky Pérákovu hru, kterou zkoušel naši všímavost. No, prostě jsme se nenudili. Po chvíli jsme došli až k česko-polské hranici, po které vedla ke Třípanskému kameni naše cesta. Kousek před Třípanským kamenem jsme ještě závodili v běhu po čtyřech.



A teď co je to ten Třípanský kámen. Třípanský kámen je historický hraniční kámen, jež rozděloval tři územní celky, Čechy, Kladsko a Slezsko. Tenhle kámen zde stojí už od roku sedmnáct set třicet dva a ještě dnes jsou na něm patrny reliéfy znaků daných zemí. Zpátky jsme se vydali jinou cestou napříč lesem a narazili jsme na kančí stezku. Nemuseli jsme se bát, že na nás nějaké prase vyběhne, protože jsme, jako vždy, dělali strašný kravál.



Když jsme se vrátili na chatu měli jsme k obědu česnečku a párek s čočkou. Potom jsme museli chvíli počkat až nám slehne, abychom mohli jít za chatu sáňkovat, jinak by nám bylo blbě. Mezitím jsme mohli zase plnit, ale to i potom co jsme se vrátili promáčení z venku. K večeři jsme měli brambory na loupačku se solí a tvarohem a hrníček mléka. Po večeři jsme hráli Kufr, kde jsme hádali činnosti, dělali pantomimu a poslepu se snažili uhádnout na čí nohy šaháme. Mirek měl pětkrát za sebou uhádnou Potápěčovy nohy a uhodl je jen dvakrát. Dále jsem hráli inteligenční hru Tři A a tleskanou. Mirek ji poprvé ve svém životě vyhrál a jak bylo vidět měl z toho hroznou radost. Aby taky ne, protože ten poslední souboj mezi ním, havranem, a Pérákem, kolibříkem, byl smrtelný. K naší nelibosti jsme se museli jít po tleskané hromadně umýt, aby si nás neodnesli vši a různá jiná havěť. Kdo chtěl, mohl po umytí jít k Lišákům na pokoj, kde se hrálo na kytaru. Během toho, asi ve tři čtvrtě na jedenáct, se s velkým jásotem přihnali do pokoje Důlek s Kristýnou, kteří přijeli. Kristýna měla zkoušku a Důlek odevzdával diplomku. To už však bylo dost pozdě, a tak nám Mirek zahrál toho „francouzského dezertéra“ a my se odebrali na kutě.



Příští den, v sobotu šestnáctého ledna, jsme vstali asi kolem půl deváté. K snídani byl chléb, který den předtím dovezl Důlek, s nutelou. Poté jsme šli sáňkovat na svah za chatu. Tam jsme však za ty dva dny vyjezdili koryto až na hlínu, a tak jsme sáňkovali i pod chatou. Kolem poledne dorazil i Jenda od Havráňat, který se doma nudil, a tak hodil do báglu učebnici francouzštiny a přijel za námi. Kluci říkali, že se přijel zase jenom najíst a dělali si z toho děsnou legraci, ale mysleli to v dobrém. I my jsme byli rádi, že Jenda přijel, protože ho většina z nás měla jako vedoucího ve vlčatech a taky proto, že Jenda umí bezvadně hrát na foukací harmoniku a dělat vtipy svými grimasami.



K obědu jsme měli čočkovou polévku a špagety s kečupovou omáčkou. Špagety se krapet rozvařili, ale jíst se to dalo. A komu to nechutnalo, tak tomu to nechutnalo. Když jsme si nechali vytrávit, tak jsme šli zase sáňkovat. Mirek s Jendou šli ujezdit příjezdovou cestu a Jenda měl na chodidlech přidělané jakési kousky plastu a jezdil na nich. Říkal nám, že to jsou kluzky a všichni jsme ho obdivovali, že si na tom nevymlátí zuby. K Mirkovi a Jendovi se na příjezdové cestě přidal Tomáš a Bubík, naši dva jedinci, kteří chtějí zkusit přijímačky na osmiletý gympl, a tak si tam s našimi již stávajícími Gympláky udělali vlastní soukromou gympláckou trať. Po chvíli se k nám zase všichni čtyři přidali, protože se mezitím sešeřilo a na příjezdové cestě už na sáňkování nebylo vidět.



Před večeří jsme zase plnili a tak porůznu odpočívali. K večeři jsme měli čínu s rýží a málem nám upadla pusa, protože to děsně pálilo. Po večeři jsme hráli Riskuj, Barvičky, Uá, což bylo snad nejúspěšnější Uá za posledních deset let, Kouzelný les, kde Důlek dělal medvěda tak vtipně, že se Hujer až rozbrečel smíchy a Tichou poštu, při které jsme si také užili spousty legrace. Pak jsme, i přes naše protesty museli jít spát, abychom ráno mohli vstát a v klídku si zabalit.



V neděli jsme vstávali na devátou a k snídani byl chléb s máslem a povidly. Pak nastal generální úklid chaty a naše slavné balení. Potápěčovi se to pomalu ani do báglu nevešlo, což nevíme jak to udělal, když toho vezl méně než sem. V jedenáct jsme už všichni stáli venku a udělali si společné foto. Na nádraží jsme přišli včas, a tak jsme chvíli čekali až krásná nová žlutá čugálka přijede. No a když přijela, tak jsme naskákali dovnitř a těšili se domů. Činovníci se ještě večer sešli a ohodnotili akci jako výbornou !!!