Frekventanti ČLK Stříbrná řeka 2009V pátek třetího dubna jsem nasedl na rychlík do Pardubic a vydal jsem se absolvovat jeden z věhlasných čekatelských kurzů, Stříbrnou řeku. Krajina za okénkem se pozvolna měnila a za Žďárcem u Skutče, kde místní čugálka vjela do temných žďárských hvozdů, jsem objevil zbytky letošního sněhu. Ovšem žádné zbytky to nebyli, ale nebudu předbíhat.
Dorazil jsem do železniční stanice ve vesnici Pustá Kamenice a usadil se v čekárně drážního domečku. Byl jsem zde o notnou chvíli dříve, a tak jsem na zbytek lidí, kteří měli rovněž do Pusté Kamenice dorazit, čekal asi hodinu. Byli to lidé z různých koutů republiky od Liberce přes Benátky nad Jizerou, Nové Město nad Metují až po Moravské Budějovice a dál hlouběji do země moravské. Někdy kolem sedmé hodiny se objevil skaut z Kroměříže jménem Pap. Nikdo však netušil, že je to jeden ze členů pořadatelského týmu SŘ. Na to jsme přišli až v půl osmé, když ke drážnímu domečku dorazil jeden z hlavních členů, Datel.
Zde naši skupinu rozdělili do dvou podskupin. První skupina vyšla na okružní pochod, který vedl do místa táboření, do Čachnova. Druhá skupina, ve které jsem byl i já, vyrazila asi o dvacet minut déle. Mezitím jsme dostali na vyluštění sudoku. Ještě než naši skupinku vypustili, tak se nás tázali, zda-li máme pevnou obuv, poněvadž to bude trochu náročnější a prý nás dokonce čeká i trocha sněhu. To jsem si řekl, že zas tak hrozné to nebude, ale pak to přesáhlo mou představivost. Na okružní cestě, přes druhou vlakovou stanici v Pusté Kamenici, zámeček Karlštejn až do obce Svratouch, jsme měli místy sněhu až po kolena a nedělám si legraci. Musím však přiznat, že to byl jeden z nejdobrodružnějších okamžiků života vůbec a do budoucna na to budu velice rád vzpomínat. Ještě že jsem si vzal dvoje boty.
Do Svratouchu jsme dorazili kolem jedné, možná půl druhé, hodiny ranní. Zde na nás čekala první podskupina a taky jsme se tu potkali s jednou podskupinou druhé skupiny, která nevyrazila z Kamenice, ale z Krouné. Ta druhá se ztratila. Amatéři, ale nic ve zlém. Vyšli jsme místní kopec a pokračovali jsme po napolo zabahněném a napolo zasněženém poli, až k pramenu Stříbrné řeky, Chrudimky. Prošli jsme zahajovacím rituálem a těšili se na to, až zalehneme do spacáků. Tam jsme zalehli až po třetí. Nesmím ale zapomenout na to, že nám pořadatelé naše krosny, alespoň kousek svezli. Není to jako u nás?
Následující den jsme spali snad do deseti hodin. Poté, co jsme vstali, jsme se šli nasnídat. Měli jsme chléb s nějakou pomazánkou z paštiky a vánočku. Pak nás celé dopoledne čekal seznamovací program. Jelikož jsme tábořiště sdíleli s absolventy Vůdcovského lesního kurzu, tak součástí programu byla i soutěž mezi jednotlivými kurzy. Spočívalo to v tom, že každý člověk si na záda dal ceduli, kde měl jméno, příjmení, věk a zálibu a každá skupina měla za úkol zjistit co nejvíce kompletních informací o členech skupiny druhé. Dále jsme měli jakousi kulturní vložku, kde jsme obdrželi text a měli si připravit scénku, reklamu, básničku apd. na téma z textu. Když jsme odprezentovali své výtvory a inscenace, tak jsme šli do jídelny na oběd. Jedna báseň. Měli jsme hrachovou polévku a gulášek s knedlíkem. V tu ránu jsem si vzpomněl na naši táborovou kuchyni.
Po obědě jsme hráli velice důvtipnou hru, abychom se dozvěděli něco navíc o vedoucích kurzu. Zhruba v půl čtvrté odpoledne jsme se spojili s VLKy (členy Vůdcovského lesního kurzu) a hráli jsme golf. Protože se mi ta hra velice zalíbila a hodlám ji připravit na sportovní den na táboře, tak nebudu více prozrazovat. Musím vám ale sdělit, že jsem byl v jednom ze dvou vítězných týmů.
Po ukončení golfu se šli navečeřet Vlci a pak jsme šli my, ČLci. Na večeři jsme měli chléb s pomazánkou a zeleninu a kdo chtěl mohl si nalít guláš nebo hrachovku, co zbyli od oběda. Měl jsem dva vrchovaté talíře guláše a od té doby se držím hesla, že skauting je především o dobrém jídle. Večerní program měl dvě části. První byla pohybová venku, kde jsme si zahráli hru Sobi, kterou předali finští skauti táborským skautkám ze sboru vedení. Druhá část se odehrávala v jídelně, kde jsme velmi vášnivě diskutovali o představě ideálního čekatele a kde jsme hráli hru Hlad a bída. O té vám rovněž nic neprozradím, protože tu bychom si mohl zahrát na nějaké oddílové schůzce. Šli jsme spát zhruba po desáté hodině.
Ráno nás vzbudili o něco dříve, než minulý den. Myslím, že na osmou. K snídani jsem si dal chleba se sýrem, ale mám takové tušení, že ta pomazánka z večera tam byla taky. Pak následovala administrace, úklid chatek, jo to bych chtěl poděkovat Rybce, že nám chtěla vytřít, ale to nebylo třeba, pokyny ohledně čekatelské práce a zpětná vazba. Nu a to byl konec seznamovacího víkendu.
Takže budoucí čekatelé a čekatelky, ať už od nás nebo odjinud, až se budete rozhodovat, kam jet na čekatelky, tak Stříbrná řeka je jasná volba.